00:33:27
00:32:27 lodního času
„Uzavřít průchod do velitelské
sekce! Teď!“
Neváhám ani vteřinku a dlouhými
vlákny svého vědomí se napojím na dveřní mechanismy, otočím pomyslným klíčem a
nechám dveře dopadnout s těžkých žuchnutím do zrezavělých kolejí.
„Gravitaci vypnout…teď!“
Další kapitánův rozkaz a já jej
bezpodmínečně splním. Mezitím jedním z mnoha svých očí sleduji postup
tmavě oděných mužů s krátkými zbraněmi. Postupují opatrně a ve chvíli, kdy
vypnu umělou gravitaci, se vznesou do prázdna, směšně na okamžik zamávají
pažemi, pak se ale bleskurychle přizpůsobí a pohyby paží a nohou se dají znovu
do pohybu vpřed.
K velínu.
„Dělej! Už tu budou!“ kapitánův
hlas řeže nepříjemně jako pila.
Pět mužů v černých overalech
již sedí ve velíně s puškami připravenými k palbě. Snímám tepovou
frekvenci všech pěti mužů, šestý se teprve blíží chodbou k velitelskému
můstku, neboť musel manuálně uzavřít přední sekci. K tomu je potřeba
lidské paže a ne mého elektronického mozku.
Přepnu pohled na šestého muže,
který se pachtí nehmotností chodby, přidržuje se kabelů stékajících ze zdi,
odráží se od nich.
Pospíchá. Za námi do velína.
Dvanáct vojáků v uniformách
Federální Námořní pěchoty se zkušeně odráží od zdí, dokonce bleskurychle
reagují na mé samovolné spuštění umělé gravitace. Je to jen na vteřinku, ale
skoro ani nezakolísají, jen jeden z nich cosi zašeptá do mikrofonu před
svými ústy.
Během setinky projedu scannerem
jejich vybavení.
Pod taktickou vestou tmavé barvy,
jejíž kapsy skoro přetékají zásobníky s municí, má každý voják
neprůstřelnou kevlarovou vestu s vyztuženým koženým límcem, který jakžtakž
chrání krk před střepinami.
Tmavé kapsáče obepíná na stehně
elastický pásek s pouzdrem na černou automatickou pistoli. Kolem pasu
opasek s pěti granáty, rozeznávám granáty kouřové, oslepující nebo dokonce
šokové.
Někteří vojáci mají na zádech
pouzdro pro krátké brokovnice s upilovanými hlavněmi, v takto úzkém
prostoru totiž nadělá řádná dávka broků pořádné svinstvo.
Skoro všichni jsou ale vybaveni
krátkými černými automatickými zbraněmi se sklopnou pažbou. Zde není třeba
přesnosti na velké vzdálenosti, zde bude potřeba kadence a pokud možno rychlých
prstů na spouštích.
„Otče!“
Ihned se zjevuji před kapitánem
ve své holografické podobě, kterou mi dali. Jsem možná padesátiletý chlapík
s vojenským ježkem již zbarveným do šeda, na sobě mám jednoduché tmavé
džíny a koženou bundu.
„Ano.“
„Převeď veškerou energii do
motorů, nech je vytočit na maximum, ale hlavně se drž na místě,“ přikazuje a
přitom se dívá na holoprojekci, na níž procházející skupinka dvanácti vojáku
úspěšně překonala poslední mnou zabezpečené dveře. Teď už je od velína dělí jen
dlouhá chodba s manuálně ovládaným dveřním zámkem do přední sekce. Tedy
k nám.
„Chápu,“ řeknu jen svým hrubým
hlasem.
Rychle propočítávám desítky tisíc
údajů.
Přitom kontroluji postup vojáků.
A tepové frekvence posádky.
„Kostky jsou vrženy,“ zašeptá
kapitán a tiše se zasměje.
„Je vám to jasné?“ řekne a
pohlédne na své muže.
Všichni mlčí.
Všichni. I ten šestý, který ještě
stále oddechuje, jeho tepová frekvence je nebezpečně vysoko, ale přičítám to
jen fyzické zátěži, které normální technik není přivyklý.
„Víte, že když nás dostanou,
zabijou nás…nebo přinejlepším zajmou a bude nás čekat soud.“
Kapitán se rozhlédne po svých
mužích. Pak ukáže na holograf před sebou.
„Jestli nás chytí živé, čeká nás
Nové Lefortovo, pánové, což je vlastně trest smrti.“
Stále ještě nalévám energii do
motorů, až na obrazovkách, které stejně nikdo nesleduje, naskočí řada červených
čísel a varování stejné barvy.
Co se dá dělat.
Pirátství je zločin. A vojáci
jsou na chytání pirátských lodí vždycky natěšeni.
Už jsou tu.
Vidím jejich pevné ruce se
zbraněmi zapřenými do ramenou, pevné kožené boty se opatrně odráží od podlahy.
Naposledy se je pokouším zmást, zapínám na kapitánovo němé přikývnutí motory,
cukavým skokem posunu loď dopředu, obrátím ji, takže v okamžiku, kdy zapnu
gravitaci, vojáci, kteří intuitivně drželi polohu takovou, v jaké byli,
nestačí zareagovat a místo stropu mají najednou podlahu.
Posádce ve velíně je to jedno.
Všichni sedí na svých místech,
křesla natočená k vchodu, takže hrozivé hlavně automatů míří přímo
k postupujícím vojákům.
„Jak dlouho ještě?“ zeptá se
kapitán. Zjevím se před ním.
„Potřebuji patnáct vteřin.“
„Máš je mít, Otče, jen nahromaď
dost energie…“
„Samozřejmě.“
00:33:22
Vteřiny se pro mě vlečou.
Ale sám vidím, že pro posádku
jsou to vteřiny nekonečné.
Protože vojáci už stojí za dveřmi
a jednoduchou kumulativní náloží se je hodlají odpálit.
A mně stačí deset předlouhých
vteřin k tomu, abych udělal to, co kapitán naplánoval.
Nahromaděná energie
v podsvětelných motorech již dosáhla maxima, teď se hromadí
v motorech skokových. Jejich současné spuštění, zatímco loď držím na
místě, by znamenalo totální likvidaci celé lodě včetně tepelných štítů, které
jsem právě z toho důvodu zbavil veškeré energie.
Voják s prstem na spoušti
dálkového ovládání se kryje za ocelovým sloupkem na chodbě. Ostatní mariňáci se
tísní za ohybem chodby. Stav beztíže jim umožňuje naskládat se tak, že jsou
dokonale kryti.
Kapitán a celá posádka sledují
holografický obrázek, který jim přehrávám.
Všichni už dokonce i
v beztížném stavu zaklekají a zbraně pevně vkládají do ramen.
Zpocené ukazováčky hladí lučíky,
kapičky potu se vznáší všude kolem jako malé beztvaré flíčky.
První zášleh exploze pronikne
skrz dveře. Vojáci se v tu chvíli zvedají, piráti již na nic nečekají a
oslepeni zábleskem mačkají spouště.
Perfektně secvičená jednotka
mariňáků jim ale nedá šanci. Oslepující a šokový granát opouští dlaně a já
vidím, že letí přesně.
Přetížení motorů dosáhne svého
maxima.
Granáty explodují.
Vojáci se dávají do pohybu.
Jejich zbraně již míří na zmatené a oslepené piráty.
Uvolňuji pojistku motorů,
nechávám rudá čísla vyběhnout nad maximální hodnoty.
Již jen sleduji záblesky
z hlavní vojenských automatů.
Exploze.
Dříve, než rychlostí světla
pohltí celou loď včetně posádky a vojáků, mačkám imaginární tlačítko a ukončuji
nahrávání zprávy. Celý záznam vyšlu do prázdného vesmíru.
Plazmatické plameny olíznou celou
kostru lodi včetně řídících počíta…