Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chapter One - Part One II

3. 2. 2008

Probudily mě výkřiky.

Lidé v domě křičeli. Nevěděl jsem proč, ale vůbec jsem se nedivil. Sedl jsem si na kraj postele a levačkou zašmátral v přihrádce nočního stolu. Slepenýma očima jsem mžoural do denního světla probleskujícího mezi žaluziemi.

Nakonec jsem našel to, co jsem hledal.

Vytáhl jsem možná již několik dní ubaleného jointa, třesoucími se prsty si jej vložil do úst a nasucho potáhl. Chutnala mi jen ta vůně. Chvíli jsem hledal zapalovač, nakonec jej našel v kapse džín ledabyle přehozených přes topení pod oknem. Nahý jsem stál u okna, mezi rty stéblo, v pravačce zapalovač, když jsem zaslechl ve směsicí výkřiků podivná slova.

Rychle jsem jointa zapálil a přešel z ložnice do obýváku.

Přivítal mě ohavný puch zkaženého jídla, ale nijak jsem si ho nevšímal, nalezl v grupě odpadků a oblečení dálkové ovládání, kterým jsem rozsvítil obrazovku svého televizoru. Když se konečně ustálil obraz, potáhl jsem a udiveně vydechl fialový sloupec kouře.

Tráva krásně voněla.

Ale na obrazovce televize v opakovaných záznamech někdo s letadlem přistával v konstrukci železobetonového mrakodrapu. A lidé míhající se v roztřesených i pevných záznamech křičeli.

Klesl jsem k zemi, ignoroval jsem chuchvalce prachu, které se mi přilepily na holá stehna, v prstech pravé ruky jsem svíral stéblo a zuřivě z něj popotahoval.

Hlava se mi zatočila a já si vzpomněl.

 


Nikdy jsem si to neuvědomoval, ale vždy, když jsem jednoho večera potkal nějakou dívku v nějakém lepším klubu, do kterého jsem zašel, abych zase po delší době svlažil rty v dobrém studeném pivku, další večery jsem ji už neviděl.

Někdy jsem míval pocit, že jsem některé holky už viděl, ale nikdy jsem to nijak neřešil. Když si potřebuješ zašukat, jsou tu kurvy, ozýval se mi v hlavě hlas a já věděl, že má pravdu. Sám sebou jsem byl natolik zmatený, že jsem se necítil na to, abych pěstoval dlouhodobější vztah.

Stejně tak jsem neměl přátele. Myslím jako kluky, se kterými bych zašel na hokej, na pivko nebo na obojí. Mám pocit, že vlastně jsem ani takové kluky mít nemohl, nepamatoval bych si je…a vůbec, zůstávali by navždy zapomenuti v mé mysli. Ostatně z téhož důvodu jsem využíval služeb šlapek.

Někdy jsem měl divné pocity, jako kdybych některé lidi znal. Viděl se s nimi již víckrát, ale nikdy jsem si je nedokázal zařadit.

Nejhorší to bylo, když jsem si chodil pro dávku koksu nebo heroinu, abych se vzpamatoval. Když mi tělem projížděla křeč, potřeboval jsem koks nebo háčko, abych se uklidnil. Znal jsem doupata dealerů, ale pokaždé jsem měl pocit, že na mě čeká někdo nový. Stejně jako když jsem přišel poprvé do jednoho doupěte, přivítal mě borec, o kterém jsem věděl, že ho vidím poprvé, on mě ale pozdravil jako svého kámoše.

Někdy mám pocit, že blázním,

Onen dealer se ke mně postupem času ale začal chovat čím dál odměřeněji, až nakonec dnes mě pozdravil jako člověka, kterého nikdy neviděl. Odměřený, nepřátelský.

Asi jsem opravdu blázen.

 


„Hodně štěstí,“ poplácává velící seržant jednotlivé příslušníky družstva Bravo po přilbách. On sám s dalším družstvem Alfa opustí mateřskou loď až za několik hodin v okamžiku, kdy poručík s Bravem dosáhne cílové pozice.

Vojáci probíhají vzduchovou komorou do hangárů s výsadkovými loděmi, dvacítka mužů se usazuje na předem daných sedadlech větší výsadkové lodě typu Eagle II. Loď skutečně jako orel vypadá, spíše než výsadková loď je to bitevní stroj. Trup pokrytý ochrannými štíty, tu a tam z malého výstupku vykukuje hlaveň plazmového děla případně automatického kanónu. Pod krátkými křídly se chvějí čtyři hlavice raket vzduch-vzduch případně vzduch-země.

Dvojice pilotů, desátníci Fletcher a Davis, usedá na svá místa, stejně tak zbytek družstva Bravo. Vojáci se i se svým nádobíčkem vtěsnají do anatomických sedadel, zapínají si šestibodové bezpečnostní pásy, pušky křížem přes prsa a přes pásy, ruce se zatínají do madel po stranách sedadel.

Poručík po krátkém rozhovoru s oběma piloty zabírá svoje místo přímo za pilotní kabinou, zapíná si pás, pevně si utahuje podbradník přilby. Do úst si vkládá gumový chránič zubů, dlaně zapře do madel a zavře oči. Soustředí se.

Výsadková loď se jemně zatřese, zhoupne se, jak se zapnou motory, piloti otočí jemně čumák lodi tak, aby mohli za malou chvilku, až se hangár otevře do volného vesmíru, nasměrovat několikatunový kolos z útrob lodi.

„Čas Té mínus tři minuty,“ ozve se strojový hlas centrálního počítače vojenského bitevníku typu Maximus.

„Díky, Otče,“ řekne desátník Davis a jemně pohladí knipl.

Vojáci v anatomických sedadlech se usmívají. Nejsou to strojené úsměvy, jde spíše o nával tušeného adrenalinu, který se vojáků zmocní, až se loď zhoupne a začne klesat směrem ke vzdušnému obalu planety.

„Čas Té mínus šedesát sekund,“ ozve se Otec. Vojáci se začnou vrtět. V jejich krvi se začíná mísit vzrušení s trochou zdravého strachu.

Vrata hangáru se začnou pomalu otevírat.

Oba piloti okamžitě stáhnou zrcadlová hledí svých přileb dolů, aby jim ostré světlo modrého slunečního obra nevypálilo rohovky. Počítač výsadkové lodi navíc automaticky ztmaví filtry na sklech pilotní kabiny.

„Třicet vteřin,“ zašeptá do mikrofonu před svými ústy desátník Fletcher.

Loď se začíná chvět více a více.

„Patnáct…“

Vrata hangáru jsou již téměř otevřena, vojáci zavírají oči a připravují se na trhnutí, oznamující, že loď pronikla do volného prostoru.

„Deset…devět…osm…“

Hlas desátníka Fletchera se chvěje vzrušením.

„…pět…čtyři…“

A pak se loď najednou prudce zhoupne, oba piloti uchopí kniply a vyvedou výsadkou loď do vesmírného prostoru. V určité vzdálenosti od mateřské lodi nechají zažehnout primární motory a přenechají řízení počítači.

Modrý obr v dáli září.

A loď klesá k ošklivé žluté planetě plné písku.

Jakmile Orel pronikne vrchní vrstvou atmosféry, utvoří se kolem lodi tepelný obal žhnoucí na povrch ochranných štítů, loď se promění v ohnivou kometu pronikající hlouběji do útrob vzdušného obalu pouštní planety.

Přetížení vyskočí téměř až k hranici deseti gé.

Celá loď se třese, vojáci sevření přetížením prudce svírají oční víčka, aby potlačili slzení, vůlí se snaží ovládnout své žaludky, ale vlastní krev neovládnou – rudá tekutina se jim spustí z nosů i úst, uši zalehnou prudkým klesáním lodi atmosférou.

Dva vojáci ten nápor nevydrží, téměř se v anatomických sedadlech zhroutí a poblijí si vlastní klín.

Zbytek úpěnlivě svírá madla, oči i ústa.

Na displeje bojových přileb se spuštěnými hledími přehrává počítač údaje o rychlosti klesání, hodnotě přetížení a odhadované době výsadkového manévru.

Nikdo je ale nesleduje. Všichni prosí bohy, aby tenhle výsadek byl již za nimi.

Hodnota přetížení přesáhne deset gé, když se mi z nosu spustí krev. Díky rychlosti klesání výsadkové lodě nekape na klín, ale v točitých sloupcích stoupá vzhůru.

Otevřu oči a vidím, že nejsem sám.

Téměř všichni cedíme krev a čekáme, až loď přistane.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

re: Adrastejš

(Chemist, 27. 2. 2008 15:19)

...v knižní podobě? :-)

Nadnadpis

(Adrastejš, 27. 2. 2008 15:08)

Vííííc...

re: Sedm hlav

(Chemist, 7. 2. 2008 0:14)

V notebooku? Čeká tam na dokončení druhé kapitoly. Ale víc už sem asi dávat nebudu...

...

(Channa a spol., 6. 2. 2008 21:54)

Víme, neměly bychom klást otázky, dokud nebude kniha napsaná, ale... Kde je další část? Ham!

re: Nameless

(Chemist, 5. 2. 2008 19:57)

...a ono to nějak dopadne :-))
Dík.

...

(Nameless, 5. 2. 2008 13:59)

jen tak dál...:)